Přistávání

Tohoto můžeme dosáhnout pouze v případě přistávání proti větru. Pokud dosáhneme nulovou dopřednou rychlost za bezvětří, pádová rychlost výrazně vzroste, protože křídlo ztratí vztlak a propadá se. Protivítr při přistávání vytváří potřebný vztlak a pádová rychlost se úměrně tomuto zmenšuje. Je nutné vyvarovat se přistávání v režimech, které jsou doprovázeny zvýšenou rychlostí klesání, tj. při ostré zatáčce nebo při přebrzdění! Hlavně při prvních seskocích je nutné, aby ses v dostatečné výšce otočil proti větru a měl dost času připravit se na přistání.

To znamená, že minimálně ve výšce 150 m musíš být otočen proti větru. Proto je dobré už před seskokem sledovat směr a sílu přízemního větru a směr přistávání ostatních parašutistů. Při samotném náletu na místo přistání musíš sledovat směr přízemního větru - pomocí větrného rukávu - hlavně v poslední fázi letu, neboť i malá odchylka z protivětru může ovlivnit rychlost dopadu. Místo na přistání si vybírej dostatečně velké, bez překážek. Je lepší přistát kousek dál od dopadové plochy než zbytečně zranit sebe nebo ostatní. Při prvních seskocích se při přistávacích manévrech budeš řídit povely instruktora pomocí radiostanice, nebo dle předem dohodnutých navigačních signálů. Zejména při prvních seskocích, než zjistíš, jak rychle a jakou měrou padák reaguje, je nanejvýš vhodné spoléhat na signály instruktora a ne na svůj odhad. Po natočení padáku proti větru (po 4. zatáčce, v dostatečné výšce) padák vypustíš. Pět až sedm metrů nad zemí začneš plynule a souměrně stahovat řídící šňůry tak, abys v momentě kontaktu se zemí padák úplně dotáhl. Nohy držíš u sebe a v případě větší dopředné rychlosti uděláš přistávací para-kotoul. Kdybys padák zabrzdil v okamžiku, kdy jsi ještě několik metrů nad zemí, nesmíš řídící kolíky prudce vypustit, ale mírně je popustíš - a připravíš se na tvrdší přistání. Po přistání stáhnutím libovolného řídícího kolíku vyleješ vzduch z vrchlíku. V případě, že přistaneš do vzletové a přistávací dráhy, musíš ji nejkratší cestou co nejrychleji opustit.

Pokud dojde ke špatnému vysazení a je naprosto zřejmé, že se nedostaneš na doskokovou plochu, již v dostatečné výšce si najdeš náhradní přistávací plochu bez terénních překážek, sleduješ směr přízemního větru podle pohybu větví či trávy a mnohem pečlivěji se připravíš na dopad v neznámém terénu kdy vždy z bezpečnostních důvodů provádíš para-kotoul.
Ilustrace přistávání

Určení bodu výskoku

Přistání na vytyčenou doskokovou plochu si vyžaduje nejen správné řízení při přistávacím manévru, ale začíná již určením správného bodu výskoku. Tento bod volíme tak, aby při aktuálním větru byla doskoková plocha v okruhu dosahu nejen hlavního, ale i záložního padáku. To znamená být po otevření padáku snášen směrem k doskokové ploše a ne od ní. K určení bodu výskoku používáme zaměřovací stuhu tzv. „fléru“, která se vyhazuje přesně nad vytýčeným místem doskokové plochy ve výšce předpokládaného otevření padáku. Rychlost klesání stuhy je přibližně stejná jako rychlost klesání na padáku, a proto nám ukáže směr a vzdálenost zanášení větrem. Spojnice mezi místem dopadu této stuhy a doskokovou plachou je výsledná dráha zanesení. Jestliže tuto vzdálenost přeneseme opačným směrem od doskokové plochy, dostáváme bod výskoku. Neméně důležité je správně navést letadlo nad zvolený bod výskoku (se správnou korekcí vertikálního a horizontálního náklonu letadla).